Co navrhujete, aby země dlouhodobě směrovala k prosperitě?
Vladimír Mařík
V ČR si dnes jako občané žijeme velmi dobře, možná až nad poměry dobře, nejlépe jak kdy v historii. Dá se říci, že jako společnost prosperujeme. Svět se však dynamicky mění, vztahy kolem nás i uvnitř naší země se stávají stále složitějšími. I díky technologické revoluci se zintenzivňují informační toky, ztrácíme se v záplavě dat a informací, které ani nestíháme utřídit, natož pochopit. Nedaří se nám oddělovat podstatné od nepodstatného. Ztratili jsme společný dlouhodobý cíl, společnou vizi. Utápíme se v maličkostech všedního dne. Nedaří se nám řešit problémy, které nás pálí. To vede a ještě dále povede postupně k frustraci, ztrátě motivace, ztrátě pocitu sounáležitosti a společenské odpovědnosti. Uzavíráme se do určitých uzavřených informačních bublin, které si budujeme kolem sebe nebo v rámci úzké skupiny lidí s podobnými názory. Jako jedinci ztrácíme zájem o rozvoj společnosti a vůbec o přiložení ruky k dílu, abychom něco změnili. A to je velice nebezpečný, možná ten nejnebeznější aspekt pro nás všechny, pro naši budoucí prosperitu.
Na změny kolem nás – ať v přírodě, společnosti či v malé vesnické komunitě – je však třeba adekvátně reagovat, hledat cílevědomá řešení. Mnoho problémů nelze vyřešit ihned, ale je možné alespoň částečně zvyšovat odolnost společnosti či skupiny (resilience), řídit a usměrňovat vývoj, eliminovat bezprostřední negativní dopady trvalým hledáním dynamické rovnováhy. K hledání rovnováhy je však třeba znát dlouhodobé trendy, znát vzájemné vazby jednotlivých aspektů, ale zejména mít jasný společný cíl, ke kterému směřujeme.
A jasná definice společného cíle, jasná vize rozvoje České republiky akceptovaná všemi je to, co nám chybí. A tak stále definujeme dílčí, relativně úzce zaměřené cíle pro maximálně jedno volební období. Chybí dlouhodobé celospolečenské koncepční uvažování a rozhodování v horizontu 20 či 30 let. A bez něj nebudeme směřovat k prosperitě.
Dlouhodobé koncepční myšlení vyžadují především ty oblasti našeho života, kde jsou časové konstanty počítány v desetiletích. Za nejzávažnější pro budoucí prosperitu ČR v tomto směru považuji především tři oblasti: vzdělávání a vědu, deglobalizaci a regionalizaci, a zabezpečení zdrojů, včetně vody.
Vzdělávání a věda . Vzdělávání je z hlediska úspěšného rozvoje společnosti to vůbec nejdůležitější. Bez vzdělaných lidí nemůžeme těžit z výsledků digitální revoluce, nemůžeme se posouvat k vyšší produktivitě a dalšímu zvyšování nebo alespoň udržování stávající životní úrovně. To pochopilo mnoho zemí, v první řadě Finsko, které už sklízí první velmi hodnotné plody dvacetiletého úsilí prioritizujícího vzdělávací soustavu. Bohužel, situace u nás je neuspokojivá, až neudržitelná. Nechávám stranou nesmyslné tanečky kolem maturit, rozklad učňovského školství či stav ve školství základním. Rozhodující pro strategické cíle budou především univerzity. Za posledních pět let se zvýšilo financování universit z 20,4 mld Kč na 26,5 mld v roce 2019, máme však menší počet studentů (za tu dobu se snížil z 326 tis. na 289 tis.), máme menší počet inženýrů, menší počet spičkových absolventů, klesáme trvale v žebříčcích světových universit o stovky míst…. Jak je to možné? V posledních letech stát rezignoval na řízení vysokých škol. University jsou „řízeny“ akademickými senáty, rudimentem revolučního období. V nich sedí zpravidla více studentů než odborníků mezinárodního formátu. A tyto senáty volí a odvolávají rektory, čili je přímo řídí. Právě senáty jsou jakousi typickou uzavřenou bublinou, v níž většina zúčastněných funguje bez nadhledu, bez vizí, ale zejména bez jakékoliv osobní a celospolečenské odpovědnosti. Řeší se především partikulární a osobní mocenské zájmy. Takovýto „management“ miliardových institucí by žádný baťovec určitě nepřipustil. Odporuje nejzákladnějším manažerským principům.
Ti, kdo chtějí změnu, to nemají dnes ve vysokoškolském prostředí lehké – jsou trnem v oku těm, co si jen chtějí dělit státní dotace ve formě institucionálních prostředků a žít jinak v klidu. Není bez zajímavosti, že nejlepších a světových výsledků dosahují velmi často ti, kteří nežijí z dotačních či institucionálních prostředků, ale spoléhají jen a jen na sebe. Příkladů této „pozitivní deviace“ je dost. Mnohdy lze o nich číst v tisku, pokud dojde uvnitř akademické komunity k rozporu, který pronikne na veřejnost. Ten se nakonec nějak lokálně vyřeší, ale globální seriozní analýza těchto stále častějších jevů chybí. V těchto situacích se však láme chleba. Právě zde probíhá boj o budoucnost vzdělávání a vědy v ČR.
Klíčová pro rozvoj moderních univerzit je spolupráce s průmyslovou a společenskou praxí. Průmysl vnáší do universitního prostředí nový vhled, nové impulsy, pocit užitečnosti. Na tuto spolupráci vláda zcela správně sází při realizaci pro ČR zásadních koncepcí jakými jsou Inovační strategie či Country of the Future. Dělení státních prostředků z Fondu rozvoje výzkumných organizací v rezortu MŠMT pro rok 2020 však tuto spolupráci s průmyslem ani aplikovaný výzkum, a to na návrh akademické sféry nepodporuje a neoceňuje vůbec. Není zde nějaký, avšak z hlediska rozvoje univerzit klíčový rozpor? Nedoplatíme náhodou na tuto krátkozrakost „samosprávných“ akademiků v budoucnosti?
Chceme-li být prosperující zemí, vzdělávání a věda se musí stát národním cílem č.1, podporovaným a kontrolovaným všemi! Všichni si musíme vzít tento cíl za svůj a bojovat za něj! Je však třeba, aby stát nenechal universitní soustavu jen tak samovolně a bezcílně plynout, stále více ji dotoval, ale neřídil.
2. Deglobalizace a decentralizace. ČR se musí aktivně připravit na tyto již ve světě probíhající procesy, které vrátí do ČR a jejích regionů řadu výrob a přinesou řadu nových služeb. Ale také povedou k tomu, že budeme muset ve větším měřítku spoléhat sami na sebe. Povedou k posílení regionů jako společně hospodařících celků (včetně určitého stupně energetické soběstačnosti), ke snížení spotřeby energií redukcí transportu, větší odolností na očekávané výpadky dodávek energie či na neočekávané přírodní události. Tato tzv. digitální lokalizace přispěje ke zkvalitnění života občanů, ke zkrácení pracovní doby, k redukci času stráveného na cestách do práce, k posílení přirozeného společenského života v přirozeném prostředí, blíže k přírodě.
3. Energetické a další zdroje očekává zásadní transformace. Také zde bude významnou decentralizace a budování chytrých sítí. Lze jen ocenit vládu za zahájení dlouhodobé koncepční přípravy nového jaderného zdroje, byť není dnes jasné, zdali vůbec dojde k jeho realizaci. Ale ještě důležitější je decentralizace a optimalizace nejrůznorodějších zdrojů a jejich provázání se spotřebiteli a prosumery (ti se někdy chovají jako spotřebitelé, jindy jako zdroj – typicky např. domy se solární elektrárnou). Bude nutno se opřít o energetický internet, tedy internet vyčleněný pro komunikaci a zpracování energetických dat, možná i dat o hospodaření s vodou jako s dalším klíčovým zdrojem. Půjde mnohem víc o informatické propojení zdrojů a distribučních sítí s umožněním dynamické optimalizace (dynamické rovnováhy) než o kladení nových drátů, trubek a kabelů. Půjde o zcela nové obchodní modely pracující s dynamickým tarify a uvažující dodávku energie (a třeba oi vody) jako službu. A propojením obrovských objemů dat s metodami umělé inteligence dosáhne zásobování nové kvalitativní úrovně, šetřící zdroje i naší planetu. Budeme vyrábět, dodávat a spotřebovávat jen tu energii, kterou budeme potřebovat. V moderní informatizaci eneregtické i vodovodní/vodosprávní soustavy, která by se opírala o metody umělé inteligence jsme zatím ani koncepčně moc nepokročili.
V budoucnu budeme mít v ČR jednu jedinou stabilní jistotu: trvale probíhající změny prakticky ve všem. Máme-li prosperovat, je nezbytné, aby co nejdříve strategicky začali uvažovat všichni, nejen pár ekonomů a výzkumníků v akademickém prostředí. Základem naší prosperity tedy je a bude samostatně myslící, vzdělaný jedinec, který si uvědomuje, že je součástí celku a musí se naučit spolupracovat. Naše budoucnost je v našich rukách. A to je ve stručnosti hlavním mottem nedávno založeného nezávislého Institutu Equilibrium, z.ú., který chce zapojit do věcné diskuse nad zásadními otázkami prosperity ČR širokou veřejnost, pohnout jejím vědomím..
Vladimír Mařík: vědecký ředitel CIIRC, předseda správní rady IEQ
