Hledání Stability v Éře Nerovnováhy

Milan Zelený

Covid -19 je virus, který rychle a důrazně odhalil zastaralost, neefektivnost a nespolehlivost uměle konzervovaných lidských, zdravotních, ekonomických, politických, vzdělávacích, společenských a podnikatelských systémů. Neracionální lpění na již neudržitelném stavu nám zabraňuje včasné pochopení, a tak i pozitivní zvládnutí, tolik potřebné transformace. Ještě nikdy se lidstvu nepodařilo zastavit, nebo dokonce zvrátit evoluci. Budoucnost ještě můžeme ovlivnit, minulost už ne; tu lze jen riskantně opakovat.

Virálně se nešíří jen viry, ale i myšlenky, nápady a návyky (obzvláště ty špatné). Např. zpátečnický, Trumpismus: kolik už vyprodukoval plagiátních trumpíků a takytrumpů po celém světě, a tím prosadil štěpící stranický přístup, namísto jednotící a přirozené spolupráce svobodných trhů. Ekonomiku nám řídí pochybné intervence politiků.

Po pandemii se formuje hospodářská krize a nezaměstnanost apokalyptických rozměru 30. let (jakou ji prožívali i naši Baťové.) Zdravotní i politická pandemie jsou s ekonomikou spojené nádoby: je třeba je zvažovat současně: vytvářet tak novou imunitní odolnost lidstva, při prosazení spolehlivé, rovnovážné a přirozeně resilientní uspořádání ekonomiky. Dost bylo sociálního inženýrství stranických vládců. Potřebujeme trvalý program posilování imunity, kombinovaný s vyváženou, soběstačnou, odolnou a přirozeně spolupracující, lokálně integrovanou ekonomikou.

Virálně se šíří i zastaralé, dnešním výzvám již neodpovídající vzdělávání, politické intervence v ekonomice, rezistence vůči novým technologiím, kopírování a plagiarismus, atp. Největší kalamitou je však sílící tendence k monokultuře – v zemědělství, průmyslu, vzdělávání – o politice ani nemluvě. Příroda nesnáší monokulturu, usychá a hyne. I lidé potřebují spíše pestrost, rozdílnost, a doplňování se ve spolupráci, ne „mono“. Nelze přece postavit úspěšný fotbalový tým ze samých pravých křídel.

Nelze tedy stále učit nové generace – všechno stejně a všechny totéž. Nelze je učit myslet CO, ale hlavně JAK myslet. Jak hledat svoji vlastní cestu, jak prosekávat nové cesty – ne se jen vracet k těm starým, prošlapaným až do nikam. Kdo nachází cesty nové, obohacuje svět, přidává nové příležitosti. Kdo však jen kopíruje cesty již prošlé, oslabuje svět a zužuje možnosti pro mladé generace. Máme-li na všechno, všichni, stejný (stranický) názor, kde a jak budeme nalézat postoje a řešení k problémům nikdy předtím nepoznaným?

Chybí nám i ekonomové. Produkujeme závěje analytiků, kteří popisují a interpretují to, co se již stalo; pokud možno všichni stejně, na přání politicky tažených medií. Ekonom však hledá a umožňuje popsání a pochopení budoucnosti, evoluční a transformační proces přizpůsobení se novým výzvám a novým realitám. (Jak učil prof. Deming: Nelze nikam dojet bezpečně, s pohledem upřeným do zpětného zrcátka.) Namísto toho, viz ideu z analytické dílny ČR: Ekonomiku musíme rychle zmrazit, a pak ji znovu probudit. A je to? Není třeba její transformace, aby se tragické selhání již neopakovalo?

Vstoupili jsme do Éry Nerovnováhy. Je tedy naším posláním učit se a zdůrazňovat jak rovnovážný stav ve společnosti, ale i vůči přírodě, obnovovat, udržet, a udržovat i dlouhodobě. Téma rovnováhy se nikde neučí, a není tedy znalostní výsadou dnešních vědců, podnikatelů, manažerů – a už vůbec ne politiků a jejich déle-sloužících analytiků. Je tedy třeba se učit. Kromě nerovnováhy nás postihují i další, bezprecedentní jevy: období tzv. globalizace končí, rychlost změny, technologické i společenské, výrazně akceleruje, a politická sféra je zdrojem nejen společenské rozpolcenosti a konfliktnosti, ale i zpátečnického lpění na udržování statusu quo, či přímého návratu zpět: k hodnotám, které dnešní nerovnovážný stav přivodily. Obecné obavy z budoucnosti, úpadek instituce vzdělávání, oslabování spolupráce, spoléhání se na nezávaznou „solidaritu“, a ničivé státní intervence – to jsou jen některé z doprovodných symptomů ztráty rovnováhy.

Neinformované, neznalé, zpolitizované nebo úzce specializované intervence do rozkolísaných společenských i přírodních procesů (obzvláště jejich vzájemné závislosti a interakce), vyžadují znalostně fundované, transdisciplinární a transgeneračně systémové přístupy, které je třeba se neprodleně učit a urychleně prosazovat. Příroda varuje, že vše souvisí se vším – že i malý brouček či hraboš, nevinná auto-nálepka, nebo i prostý hlupák v čele, mohou existující nerovnováhu rozkolísat do dlouhotrvajících krizí přírodně-společenských závislostí.

Např. tzv. globalizace, je krátkodobý fenomén, nedávno (70. léta) objevené a zneužité levné pracovní síly, který v sobě nese své vlastní, sebedestruktivní vyústění. Čím více se snažíte

levnou pracovní sílu využít, tím více ji musíte organizovat, učit, předávat znalosti a návyky, atp. Levná pracovní síla se tak nutně začne prodražovat. Globalizace sice funguje, co nejdále od konečného spotřebitele, ale začíná nutně sama rychle ochabovat a ustupovat. Přesun výrobních procesů zpět, co nejblíže ke konečnému spotřebiteli a zákazníkovi, je pak nevyhnutelný, a často i překotný proces: Budu přece vyrábět a prodávat co nejblíže svému konečnému zákazníkovi; jak nás to ostatně učili zlínští Bat´ové – i když, bohužel, zřejmě ne úspěšně.

Nedávné americké výzkumy potvrzují narůstající nerovnováhu ekonomickou. Zatímco se jednotlivé vyspělé státy hospodářsky stále rychleji přibližují (Příklad je USA vs. Čína): co USA v industrializaci trvalo 200 let, Čína dokázala za pouhých 20 let. K hospodářskému sbližování už dochází akcelerovaně a na globální úrovni.

Nerovnováha a hospodářská rozdílnost se však stále výrazněji prohlubují uvnitř států, tj. mezi oblastmi, regiony a lokalitami. Klesající vliv globalizace je nahrazen potřebou důrazu na lokalizaci a re-lokalizaci hospodářských, vzdělávacích, samosprávních, a jiných klíčových činností.

V USA se už lokální důraz rychle vyplatil: guvernéři jednotlivých států si určují místní protivirová opatření sami, právě podle místních podmínek a situace. Významná spolupráce mezi státy nastala automaticky. Trumpovi zbylo jen vydírání (obzvláště v New Yorku), vyhrožování a omezování národních zdrojů. (Touha po znovuzvolení u trumpistů dominuje.)

Celou řadu prostých návyků je tedy třeba přehodnotit. Přenechávání samosprávy stranicko-centrálním vlivům vede jen k další ztrátě orné půdy, vody, lesů a přírodních prostředí, potravinové nezávislosti i regionální bezpečnosti. Dlouhodobá udržitelnost se musí stát sebeudržitelností, nezávislé na investičních dotacích, podporách a podfuků. Namísto kopírování a plagiarismu, je třeba hledat vlastní Českou cestu, jako v osobních, podnikatelských a vzdělávacích, tak i samosprávních výzvách a řešeních. Je nutné se zbavit dusivé monokultury, jak v zemědělské, tak i v průmyslové produkci, ale hlavně ve vzdělávání, inovacích a podnikatelství. Naopak, originalita, myšlenková pestrost a tvůrčí rozličnost, nechť jsou základem nového českého týmového doplňování, spolupráce, sebeurčení a cest k úspěchu.

I v tak malé zemi jako ČR, jsou hlavní aktivity soustředěny ve 2-3 městech (Praha, Brno, atp.), zatímco většina lokalit je závislá na rostoucím objemu cestování za prací a vzděláním, ztrátou potravinové soběstačnosti, pracovních příležitostí, a hlavně nezávislosti a rovnováhy v komunitě své i svých dětí. Namísto toho, více než 250 registrovaných stran a hnutí i nadále prohlubují nerovnováhu, fragmentaci a konfliktnost. Města sama trpí předraženým bydlením, dopravními blokacemi, uměle koncentrovanou konkurencí, ztrátou spolupráce a identity – bez výhledu na spolehlivá řešení v budoucnosti.

Přesto vše, jsme jediná země na světě, která může čerpat přímo z odkazu našich geniálních podnikatelů, Tomáše a Jana Bati. Jejich odkaz bychom si už neměli nechat vzít, nebo zlehčovat, zprofanovat, či zneuctívat triviálním výkladem některých povrchně myslících politických simpletonů.

Představte si ale opravdový zázrak: z ospalé ševcovské vesničky Zlín, vytvořili oba Baťové nejen evropskou, ale i světovou metropoli. Za pouhých 20-30 let! Oni to nepovažovali za zázrak, ale za prostý následek přesvědčení, práce, spolupráce a nezávislosti. Dodnes lze ve Zlíně obdivovat baťovské monumenty dávno zašlé místní slávy.

Ale, především: Baťové nebyli „globalisté“, jak se někdy tvrdí, ale přesvědčení a zapálení mistři lokální ekonomiky. Nevyváželi boty, ale celá „Průmyslová města“, která vyráběla boty, a vše potřebné – lokálně; tedy co nejblíže ke konečnému spotřebiteli. Takových měst (dnes Integrovaná Produktivní Prostředí, IPP) vyvezli Baťové přes 70 – během největší světové hospodářské krize 30. let! Je tedy Česko schopno využít potenciálu lokální ekonomiky? Odpovězte si sami: Kdo jiný?

Hledání rovnováhy však vyžaduje mnoho specifických změn, které bychom snad měli mít uchované v národní genetice DNA. Např. omezení úzké specializace a prosazování vícerozměrnosti ve vzdělání – již proto, že vše souvisí se vším. Pochopení vzájemnosti přírody a lidmi vytvářených konglomerací. Návrat k nezávislosti a spolupráci. Odmítnutí všeho, co nás uměle, i cíleně, rozděluje; prosazování všeho, co nás přirozeně spojuje. Přestat unikat do minulosti nebo konzervovat přítomnost, ale přijmout výzvy preferované budoucnosti. Učit se rovnováze v osobním, místním, i regionálním životě. Studovat intenzivně základy a praxi logického myšlení (když už nechceme biflovat matematické vzorečky). A znovu se ponořit, obzvláště ve školách, do „zázračného“ odkazu obou našich Baťů.

A tak si představme nový „zázrak“: tvorbou nových, regionálních malých „Zlínů“, vytvoříme v ČR desítky kondenzačních jader pro přirozený rozvoj regionálních a lokálních ekonomik. Mluvíme o skutečné rovnováze: vyváženosti, nezávislosti, soběstačnosti, a spolupráci místních iniciativ – tvorbou sítí spolupráce, co nejblíže konečnému zákazníkovi – po celém světě.

Mladí inovátoři a podnikatelé, bez ohledu na to, kde se narodili a kde žijí, budou tak moci plně uplatnit své sny v rozvoji rovnovážných regionálních ekonomik – a dobývat světa podle příkladu Tomáše a Jana. Každý hospodářský pohyb přece vždy a všude začíná lokálně – nikdy ne na ministerstvu! Potřebujeme jeden druhého – a v té potřebě je naděje. Bez účasti ochablých, upovídaných (nebo náhle němých) politiků, ale s plným nasazením mladé, podnikatelské profese, špičkových technologií, baťovské spolupráce, a hrdosti v hledání vlastní, tj. České cesty k rovnováze a úspěchu – Uděláme si to sami! To nejlepší na světě je pro nás přece docela dobré!

M. Zelený, ZET Foundation