Koronavirus je téměř milosrdný. Globalizaci i rádoby elitám EU dá ale za vyučenou, říká Bárta

https://www.info.cz/cesko/koronavirus-je-temer-milosrdny-globalizaci-i-radoby-elitam-eu-da-ale-za-vyucenou-rika-barta-44723.html

O čem a jak budou jednou psát historici, až se dostanou k roku 2020 a ke koronavirové pandemii? Dojdou opět k tomu, že se všechny problémy světa v různých obměnách dokola opakují? Můžeme díky historii přijít na to, jak je řešit a zabránit kolapsu civilizace? Profesor Miroslav Bárta, archeolog, egyptolog a prorektor Univerzity Karlovy, se právě těmto tématům dlouhodobě věnuje. I my, jako lidstvo, podle něj můžeme mít velké problémy, pokud nezačneme globální problémy řešit celosvětově. Bárta nám ale věří, všechny krize totiž podle něj člověk vždy v historii překonal. Následuje velký rozhovor, původně chystaný do nového časopisu „I“.

Jak podle vás budou jednou historici psát o roce 2020 a současné koronavirové pandemii?

To samozřejmě dnes ještě nikdo neví. Přál bych si ale, aby to bylo jako o roce, kdy jsme dostali lekci, během které zemřelo minimum lidí a ze které jsme vzešli silnější a moudřejší – jako lidstvo, jako společnost, jako jeden každý z nás.

Je to rok, jehož historii píše věda, která ukazuje, jak zásadní výzkum a vědecké bádání jsou. Jen vyspělá věda, jíž je lékařská péče také výsledkem, nám totiž může pomoci koronavirus pacifikovat. Myslím, že to bude rok, díky kterému si uvědomíme, jak omezující je závislost na výrobních kapacitách jedné země, že globalizace, jak jsem o tom ostatně již několikrát psal, má i své stinné stránky a že částečná deglobalizace byla tímto rokem urychlena. Proč nejsme schopni doma například pěstovat jablka a vyvážíme mléko, abychom dováželi máslo a sýr? Opravdu to tak musí být? A opravdu musíme být – přes veškeré proklamace – druhořadou montovnou Evropy?

Bude to bezpochyby i rok, ve kterém dostaly za vyučenou politické rádoby elity EU. Evropská unie, svou myšlenkou tak potřebná instituce, která se projevila jako zcela neschopná. Doba krize ukázala, že Evropa stále funguje jen na bázi národních států. Na druhé straně jsme i svědky velkorysé pomoci vyspělých zemí, jako je Německo, které nabídlo své lékařské kapacity Itálii a Španělsku. Moc bych si přál, aby naše vláda učinila totéž, protože na to máme – vědecky i lidsky.

Snad to bude i rok regenerace občanské společnosti, ozdravění politického systému a obrody džungle zákonů, které, jak se ukázalo, jsou nefunkční, když stát potřebuje skutečně rychle reagovat a řešit problém.

Jedno smutné konstatování se týká nadnárodních subjektů – ať již bank nebo firem působících na našem území. Doteď ani jedna nepřišla s iniciativou jak společnosti, ve které podniká, pomoci. Jedině české firmy, kde jednou z prvních byla PPF, tolik v dříve otevřených kavárnách přetřásaná kvůli Číně, od začátku pomáhala. Pouze vydělávat nebo být součástí něčeho, a to pomáhat rozvíjet a budovat, jsou dvě odlišné věci

Otázka je, jak nyní zareaguje na tuto složitou situaci naše vláda a státní orgány – pokud budou prodlevy s vratkami DPH, firmy nedostanou prostor pro odložení plateb sociálního a zdravotního pojištění, zálohy na daň z příjmu za zaměstnance, DPH a podobně, myslím, že se dočkáme velmi frustrujících věcí. Velkou otázkou pro mě je, co se může v Evropě v následujících týdnech, pokud se situace dramaticky nezlepší, dít se zásobováním potravinami a jejich cenami. Jisté náznaky jsou ve vzduchu již nyní.

Všimněme si také, že v tuto chvíli, kdy se hovoří o celkem 9 mrtvých a přes 2000 infikovaných na území ČR, je diskutabilní prokázat, vzhledem k tomu, že všichni měli četná další onemocnění, že by jediný z nich zemřel bezprostředně na nákazu koronavirem.

To svědčí o mnohém, mimo jiné o kvalitě našeho zdravotnictví a integritě obětujících se lékařů a veškerého zdravotnického personálu, požárníků a mnoha dalších lidí zabezpečujících chod tohoto státu, a to i přes zoufalý nedostatek základních ochranných prostředků, takže stovky z nich jsou bohužel buď infikovaní, nebo v karanténě. Aby splnili své poslání, ohrozili a ohrožují nejen sami sebe, ale i své blízké.

V jedné větě – jakkoliv se současné dny zdají složité, vidím je jako katarzi a velkou příležitost k restartu systému a novému budování naší společnosti.

Jak se na pandemii díváte jako archeolog a historik?

Koronavirus rozšířený z Číny není ničeho příčinou. Je to prostě náhodný spouštěč, který zcela odhalil slabiny toho, v čem žijeme. Jde o virus téměř milosrdný, jehož smrtnost činí maximálně dvě procenta. Přes veškerou propagandu italská data například ukazují, že více než polovina mrtvých měla více jak tři další onemocnění při průměrném věku 81 let. Jen 0,8 procenta mrtvých zemřelo prokazatelně na následky pouze koronaviru. O stavu italského zdravotnictví nemluvě. Jakkoliv je každý lidský život nedocenitelný a jedinečný, věřím, že tato zkouška přispěje k tomu, abychom procitli z ekonomického paradigmatu a uvědomili si, že excelové tabulky „má dáti – dal“ nejsou alfou a omegou vývoje jakékoliv společnosti nebo civilizace. Ty totiž upadají ne s poklesem HDP, ale tehdy, když se vytratí vize, leadership a společenská smlouva, když civilizace přijde o objektivně levný zdroj energie a když se naplno projeví ztráta funkčnosti jednotlivých součástí.

Co jsou, z širšího pohledu, podle vás klíčová témata dnešní společnosti, která jednou budou řešit historici?

Můžu nabídnout svou perspektivu archeologa, který se zabývá kromě egyptologie také srovnávacím vývojem civilizací v rámci jejich vnitřní dynamiky a společenských procesů, které se odehrávají na pozadí měnícího se přírodního prostředí. Základem pozorování je určitě to, že vnitřní ani vnější procesy nejsou lineární, k hlavním změnám dochází skokově. Můžu připomenout 17. listopad, arabské jaro a v dávnější minulosti třeba Velkou francouzskou revoluci. V tom spočívá nástraha, většina lidí se totiž domnívá, že věci, které se zhoršují, nebo zlepšují, se budou dál vyvíjet po této křivce, ale to není pravda, vždy dochází ke zlomu a ke skokovité proměně.

Stejně tak přírodní prostředí, a byli jsme toho opakovaně svědky v posledních 12 tisících letech, se dokáže skokově změnit během několika desítek let, což je z hlediska života planety skutečně nanosekunda. O budoucnosti každé civilizace rozhoduje, jak probíhají její vnitřní procesy, ale rovněž to, jak se dokáže adaptovat na vnější podmínky. My jsme společnost a civilizace v mnohém jiná, než byly ty předešlé. Jsme globální civilizací ve smyslu komunikací, toků myšlenek a kapitálu, ale už jsme méně globální, pokud jde o naše cíle, názory na planetu Zemi, politiku nebo náboženství.

V tomto ohledu je důležité zmínit teorii filtru. Ta na otázku, proč ve vesmíru nejsou další civilizace, nebo alespoň se to v tuto chvíli zdá, odpovídá tak, že nemusely projít tzv. filtrem, tedy že ve svých jednáních a cílech nedokázaly být celoplanetární. A my máme ještě daleko k tomu, abychom takovým filtrem prošli. Vidíme sociální a ideologické střety i rozdílné názory na tzv. oteplování a na to, co dělat s narůstající hladinou oxidu uhličitého. Pokud nedokážeme celoplanetární problémy řešit globálně, filtrem nejspíše neprojdeme.

To by tedy znamenalo nikoliv kolaps civilizace, o kterém běžně mluvíte, ale její zánik?

Mohlo by to znamenat, že nedokážeme vyřešit naše problémy. A nechci říkat, co k čemu by to vedlo. Jsme jiní i v tom, že na rozdíl od předchozích civilizací mnohem lépe chápeme, jak se vyvíjíme a máme také veškeré technické, intelektuální, komunikační a finanční prostředky k tomu, abychom dokázali s probíhajícími procesy něco dělat. V tomto jsme skutečně do jisté míry jiní. Stejní jako lidé v předešlých civilizacích jsme v potenciálu lidského mozku: kdyby se staroegyptské dítě přeneslo do naší civilizace, mohl by z něj být výborný technik, truhlář či matematik.

Člověk dokázal problémy nakonec, třeba i s určitým časovým zpožděním vždy vyřešit, a v tom spočívá jedno z mnoha poučení historie a archeologie. Byl bych rád, kdyby bylo jasné, že věřím, že to dokážeme znovu. To, že se snažíme tyto problémy pojmenovávat a pochopit, neznamená, že jsme nepřáteli pokroku, naopak. Stále znovu jde o společenskou smlouvu, fungování elit, nárůst komplexity, dostupnosti energie a leadershipu. Ty hrají u všech společností zcela zásadní roli, s nimi každá společnost stojí a padá. Je ale zajímavé, že my Češi jsme jedním z mála národů, kde slovo elita je pro některé lidi pořád nadávka.

Čím to je?

Do značné míry jsme stále ještě plebejská společnost, která doplatila na lecjaké historické jevy. Na odstranění šlechtických titulů, útěk Židů před druhou světovou válkou, uzavření vysokých škol záměrnou likvidací elit Němci. Další likvidace elit a emigrace přišla v roce 1948. Znovu v roce 1968. Svým způsobem je zázrak, že naše společnost funguje tak, jak funguje. O značnou část elity jsme ostatně přišli i v roce 1918, její velká část zůstala mimo naše území. Proč mají Češi problém být velcí, mít globální vize a není tu žádný Elon Musk? Je to dané naší zapouzdřeností a tou šílenou dobou posledních 100 let. Vždyť došlo ke čtyřem vlnám ničení národa.

Když dalších 100 let nic takového nepřijde, máme jako Češi potenciál mít Elony Musky?

Určitě ano. Dokonce myslím, že již mezi námi jsou. Jde o záležitost dnešních vlivných jedinců, jakou zodpovědnost budou cítit za osudy této země a jak budou ochotni strhnout většinu. To je to lídrovství, společnost potřebuje lidi, kteří jí dokážou dát směr, vizi, strhnout ji a inspirovat. Elity jsou různé povahy. Může to být kovář Jech, který četl noviny a měnil svoji komunitu. Jsou lokální a globální elity. Vědecké, politické, kulturní. Ale kdo z nich dnes nějak vyčnívá a udává směr?

Je to zase kvůli historické zkušenosti a kolektivní paměti? Že tady lidé příliš vyčnívat nechtějí, protože se to mnohdy nevyplácí?

Je to důsledek Hérakleitova zákona, jednoho ze sedmi zákonů vývoje civilizací. To samé, co vás přivede nahoru, přivodí i vaši krizi. Vezměme si vynález knihtisku a obrovský vzestup komunikace a vědeckého poznání ve všech směrech počínaje 16. stoletím. Dnes žijeme v záplavě informací, z nichž valná většina nemá kloudnou cenu. A k tomu vyčnívání – dnes se do médií i politiky dostávají často lidé, kteří nemají názor a z velké části nikomu nic neříkají. Když máte výrazné názory, reakce na ně většinu lidí odstraší v jejich prezentování, nebo se na ně vyrobí rádoby kauzy. Neříkám, že je to objektivní názor, je to jen můj pocit. Další věcí je, že ti lidé to tak necítí, není jejich zájmem, jak tento stát prosperuje, i když jsou jeho součástí. Scénáře jsou rozepsané a ukáže budoucnost, k čemu dojde.

V jednom z našich předešlých rozhovorů jste zmiňoval, že právě při znalosti vašich sedmi zákonů, které jste loni formuloval ve své studii pro anglické vydání knihy Civilizace, můžeme náš další vývoj moderovat. Pojďme si je prosím připomenout…

O prvních dvou už jsme také mluvili. První zákon říká, že každá civilizace je definována v čase a v prostoru. Druhý zákon popisuje, že se civilizace vyvíjejí nelineárně, ale skokově, v duchu teorie přerušovaných rovnováh.

Třetí zákon postihuje fakt, že každá civilizace je charakterizována obecně uznávanými formami chování, hmotné kultury a realizací vizí, které ji spojují. Jde třeba o středověké katedrály, svobodný přístup k informacím, přístup ke každému jedinci jako ke svobodnému člověku, jenž má právo se realizovat. Možná to zní příliš abstraktně, ale všichni si vybavíme ten šok, když jsme viděli v plamenech například katedrálu Notre Dame.

Čtvrtý zákon říká, že pokud civilizace spotřebovává více energie, než je schopna vyprodukovat, spěje ke kolapsu. Kolaps je ale jen přechodová fáze. Obvykle jde o transformační etapu, kdy zaniká to nefunkční, čeho se systém jinak nedokáže zbavit..

Zákon pátý stanoví, že civilizace roste a upadá prostřednictvím svých vnitřních procesů. Ať již jde o byrokracii, kvalitu institucí či roli elit, technologií či mandatorní výdaje. O šestém zákonu jsem již také mluvil, nazval jsem jej podle řeckého filozofa Hérakleita, který říká, že přesně ty faktory, které stojí na začátku vzestupu systému, jej nakonec přivedou ke krizi. Typicky to jsou rostoucí mandatorní výdaje. Na začátku století na ně dávaly nejvyspělejší země světa deset procent rozpočtu, dnes se směle blíží k 80 procentům, když tedy započítáme i kvazimandatorní výdaje, což bychom měli. Stejně tak nárůst byrokracie je nejprve pozitivní, nakonec ale začne spotřebovávat mnohem více, než produkuje.

Sedmý zákon poukazuje na to, že když civilizace ztratí svou vizi i své  implicitní právo, symboly a hodnoty, zaniká. Pokud elity přestanou dbát o společnost, tato kolabuje. Současná vláda je po hříchu první, která začala intenzivně řešit obrovský počet exekucí. Že k nim ale došlo, to je pro mě důsledek selhání politického systému. Tolik lidí se nemělo dostat do exekučních pastí. Tito lidé pak přirozeně zaujímají různé strategie svého dalšího chování, a to i během voleb ve smyslu svých volebních preferencí. Krásný příklad krize společenské smlouvy.

Mluvil jste o rozdělené planetě a o tom, že nejsou slyšet zásadní názory. Není to ale globálně spíše naopak? Že jsou slyšet hlavně radikální názory, založené spíše než na faktech, na emocích? Nebo byl svět už někdy v mírových dobách tak rozdělený jako dnes?

Ale radikální neznamená mnohdy zásadní… Svět je složitý, a pokud lidé v něm ztrácejí orientaci, jsou frustrovaní nebo zakomplexovaní, uchylují se často k radikálním myšlenkám. Svět byl vždycky rozdělený, protože ani neměl zatím šanci se sjednotit. Nyní tu šanci teoreticky a technologicky máme, ale ty rozpory jsou velké. Ať již jde o politiku, vidění společnosti či náboženské systémy. Proměna přírodního prostředí, nárůst obyvatelstva, sociální úroveň, nemoci, zdroje či znečišťování planety jsou ale všechno podněty, které by nás měly vést k tomu, že bychom měli udělat všechno, co je v našich silách, abychom tyto problémy řešili na celoplanetární úrovni. Pokud tato civilizace selže, tak co bude dál?

Problémy spojené se životním prostředím ale nejsou zase tak nové, lidstvo už je v jiné podobě v minulosti řešilo. Naznačuje to například i vaše putovní výstava Voda & Civilizace…

Většina problémů tady už skutečně byla. Nyní jsou akcelerovány tím, že nás je hodně a ty počty ještě rostou. Když se v Bretani v době bronzové zvedla hladina vody a žilo tam pár tisíc lidí, tak prostě poodešli. Když se dnes stane něco stejného, Nizozemci už nepoodejdou, Manhattan také nepostaví znovu někde jinde. Ale máme technologie, abychom mohli negativní přírodní změny do jisté míry zmírnit. Ale samozřejmě jen do jisté míry. Nemůžete na Manhattanu postavit 20metrovou zeď proti vzestupu vody. Můžete postavit třímetrovou nebo pětimetrovou.

A je tedy naivní si myslet, že tyto problémy mohou třeba USA řešit samy?

Určité problémy mohou řešit samy, ale například znečištění atmosféry, které pak vede k dalším důsledkům, lze těžko řešit na úrovni států nebo Evropské unie. Třeba loni došlo v Evropské unii k mírnému poklesu produkce oxidu uhličitého, ale zároveň k jejímu obrovskému nárůstu na celém světě. Proto se pořád vracím k teorii filtru a reálnému celoplanetárnímu řešení problémů. Pokud lidé nezmění myšlení, nepodaří se to. Není důležité jen to, co někdo říká, ale kdo to říká. Elity musí dát jasnou vizi a jasný směr. Zároveň ale změny neprosadíte, pokud nebude většina populace těmto problémům rozumět. Bez většiny to nezvládnete. Je to jako ve třídě. Kvalitu výuky neovlivňují ti nejlepší žáci, ale ten průměr a ti špatní. A tak je to i se společností. Důležité je měnit myšlení na obou stranách. Lídři se ale rodí roky, z vlastních neúspěchů, hledání cest a omylů. A tohle vás žádný seminář nenaučí.

Tedy abychom předešli zániku civilizace, musíme se celoplanetárně spojit?

Je to strašně komplikované, ale reálně jinou cestu nemáme.

Realita je však spíše opačná. Vychází knihy o tom, že pořád, nebo možná znovu, žijeme ve studené válce. Mluví se o hybridní válce. Jak to vnímáte vy?

Je to tak. Už někdy v roce 2011 jsem někde nahlas řekl, že to, co se děje, povede k deglobalizaci. Měl jsem na to vzápětí rozhořčené reakce. Pak ale Thomas Friedman slavně odstoupil ze svého pojetí planety jako globálního ráje, jde o jeho knihy Lexus and the Olive Tree a Hot, Flat, and Crowded. A ve Spojených státech dochází k velkému revivalu Střetu civilizací od Samuela Huntingtona. Pořádají se k tomu velké konference. Jsme svědky různých forem konfliktů, nemusí jít jen o střílení raket. Máme tu velmoci, Čínu, Rusko, USA, pak tu jsou střední mocnosti typu Turecka a dalších. Odehrávají se tu hybridní války, ve velké míře přes sociální média a sítě, manipulují se ve velkém názory lidí dezinformacemi – viz případ Cambridge Analytica. V České republice máme to štěstí, že tu existuje firma Semantic Visions, která se zabývá mimo jiné odhalováním a popisem toho, jak tyto války probíhají. Všechno to je pravda a ve střednědobém výhledu to bude vyžadovat mnoho energie, abychom to překonali. Reálně ale globální problémy narůstají. Buď však vyhrajeme jako člověk a svět, nebo prohrajeme. Všichni.

S těmito konflikty se patrně dá spojit i nárůst radikalizace myšlení, jak radikálně pravicového, tak i radikálně levicového. 

Myslím, že extremismus, hlavně ten levicový, je do značné míry dán tím, že Karel Marx může být považován, s nadsázkou řečeno, za prvního hipstera nového věku. Nemyslím, že by valná část lidí něco od něj vůbec četla. Lidé se začínají uchylovat ke všem těmto extrémním projevům, o nichž mluvíte, když cítí, že nemají věci pod kontrolou a nemají na ně vliv. V tom okamžiku nastává panika, pocit marnosti, dezorientace, deziluze. A to vede k různým projevům extrémního myšlení, ať už nalevo, nebo napravo. Známe to všichni ze svého života, když jsme v těžké krizi, máme sklon k extrémním rozhodnutím. To je zkrátka v lidské povaze. Při všech těch problémech je však potřeba si udržet vizi. Dlouhé časové řady ale ukazují několik věcí: obecně nejsme jiní, sedm zákonů platí. Ale jsme poprvé jiní v tom, že je známe, a tak je můžeme ne měnit, ale moderovat a předcházet tomu nejhoršímu. Dospěli jsme také do stádia, že mnohé věci z minulosti nemusí platit. Opět se dostáváme k tomu, že globální problémy musíme mít ambici řešit globálně.

Říkáte, že člověk dokázal vždy problémy překonat. Někteří zkoušeli přijít s různými utopickými či radikálními vizemi, ty ale v historii nikdy nefungovaly. Znamená to, že i řešení současných problémů musí být „ideologicky“ lineární?

Nemyslím. V duchu teorie přerušovaných rovnováh to tak bude i do budoucna – zásadní změny se prostě odehrávají skokově. Výzkum v oblasti technologií určitě přinese nové možnosti, jak mnohé problémy globálně vyřešit. Jiná věc je lidská mysl. Když má člověk pocit, že jeho vůle nic neznamená, že jeho „já“ nemá relevanci, panikaří a hledá snadná řešení, která zdánlivě problém vyřeší hned a navždy. Není většího omylu.

Nikdy jsem neříkal, že z historie je nutné se poučit, ale inspirovat se a přemýšlet o dlouhých časových řadách, to ano. Ale pokud z historie nějaké poučení plyne, tak to, že žádná z radikálních ideologií nikdy nedopadla dobře. Všechny selhaly a vedly ke smrti milionů a neštěstí stovek milionů lidí. To je pro mě vědecký důkaz, že veškeré radikální ideologie patří na smetiště dějin. A proč opakovat chyby z minulosti? Kdo nezná minulost, je nucen si ji zopakovat, říkal už George Santayana a je v tom velká moudrost. Stejně jako v citátu Winstona Churchilla, který budu parafrázovat: Čím hlouběji vidím do minulosti, tím lépe chápu budoucnost.

Brzy by měl být v kinech uveden za mediálního partnerství INFO.CZ váš celovečerní dokumentární film Civilizace. Jak jej současná pandemie ovlivní?

Současná pandemie náš film příliš neovlivní. Ten totiž vychází z teorií založených na studiu dlouhých časových řad, srovnávacího studia civilizací a přerušovaných rovnováh. A v tom je myslím světově unikátní. V tomto smyslu čínský koronavirus nic nemění a dějí se věci jako mnohokrát v minulosti – systémy, které nemají zdroje, za to tvrdě platí. Různá kvalita a efektivita reakce různých států odpovídá kvalitě jejich politických a právních systémů, kvalitě elit, stavu poznání, míry kooperace s technologickou a vědeckou sférou i stavu společenské smlouvy.

To, co letos svět zažívá, je příběhem vědy, protože pouze věda a výzkum v kombinaci s leadershipem a mentálním nastavením nám pomohou vyhrát. Jako ostatně vždy v lidských dějinách, když člověk hleděl do chřtánu krize.

prof. Mgr. Miroslav Bárta, Dr.

Egyptolog, archeolog a historik Miroslav Bárta se vedle staroegyptské civilizace zabývá studiem dlouhých časových řad a srovnávacím vývojem civilizací. Loni, kdy formuloval sedm zákonů, které popisují důvody našich současných problémů, získal nejprestižnější místní vědeckou cenu Česká hlava. Dřívější dlouholetý ředitel Českého egyptologického ústavu v současnosti působí jako prorektor Univerzity Karlovy. Právě připravuje obrovskou a jedinečnou egyptologickou výstavu do Národního muzea.