O GENECH I MYSTÉRIÍCH VĚDY

Rozhovor s profesorem Pačesem

O GENECH I MYSTÉRIÍCH VĚDY

Patří k respektovaným českým vědcům. Jeho parketa je biochemie a genetika. Bývalý šéf Akademie věd ČR Prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc. (78) už čtyřiačtyřicet let pracuje v Ústavu molekulární genetiky AV ČR, který několik let i vedl. Na svém kontě má přes 100 odborných prací. Například se svým týmem přečetl úplnou genetickou informaci bakteriálního viru, nebo je spoluautorem prvního českého syntetického genu. Kde máme v genech zapsáno lidství? Proč máme méně genů než rýže a menší genom než krab? Jak se genetika podepisuje na úrazech? Existují ve vědě tajemství, která nikdy nerozluštíme? A nemůže být objev „genetických nůžek“, za které byla letos udělena Nobelova cena, i nebezpečný?

Jak se díváte na pandemii koronaviru? Máte nějakou osobní zkušenost s virovými nemocemi?

Vzpomínám na mého tatínka, který byl lékař a říkával, že lidé mají vyležet chřipku, že je to vážná choroba a že může mít i trvalé následky. Já sám jsem prodělal těžkou chřipku v roce 1969, kdy jsem pracoval na univerzitě v Chicagu, a mám od té doby určité potíže. Jsem přesvědčený o tom, že souvisejí s tou chřipkou. Mám s tím spojenou jednu historku.

Jakou?

Dostal jsem tenkrát od maminky dopis, že se tady v Československu píše o tom, že v Americe řádí hongkongská chřipka. Psala mi: „Dej se očkovat!“ Zrovna jsem šel po kampusu a na vývěsce jsem zahlédl, že pracovníci univerzity se mohou jít nechat očkovat. Říkal jsem si, to je prst Boží! Maminka mi to píše a zrovna jdu kolem nemocnice. Mimochodem, je to jedna z největších univerzitních nemocnic v zemi, dokonce prý inspirovala tvůrce seriálu Nemocnice Chicago Hope. A tak jsem tam zašel a nechal jsem se očkovat. Jenomže tenkrát se vakcíny vyráběly úplně jinak než dnes. Tenkrát se izoloval virus, usmrtil se, a to se použilo k očkování. Mám podezření, že to, co mi tenkrát píchli, obsahovalo nedokonale usmrcený virus, a pak jsem onemocněl chřipkou. Ale abych se vrátil k vaší otázce. Koronavirus sice není chřipkový virus, , myslím si však, že se bude také vracet a že bude všudypřítomný na dlouhou dobu. A já osobně mám před ním respekt.

Kardiolog profesor Petr Neužil nedávno řekl, že Covid-19 je jako ruská ruleta. U někoho má lehký průběh, ale u někoho může způsobit značné zdravotní potíže. A dopředu se to těžko odhaduje. Moje zkušenost. Zatímco u pětašedesátileté příbuzné i po dříve prodělané vážné operaci srdce, měl covid lehký průběh jen s mírnými teplotami a příznaky, u známého, kterému ještě není třicet let a je aktivní sportovec a maratonec, naopak těžký, záchranka ho musela odvést do nemocnice. Jakou roli hraje genetika u této nemoci?

Většina chorob nějak souvisí s genetikou. U mnoha chorob se stačí podívat na rodinnou historii. Například u rakoviny prsu dnes už víme, které mutace genů jí mohou vyvolat. A mutace, tedy změny v genech, se dědí. Jestliže se u vaší maminky, babičky, tety nebo prababičky vyskytla tato nemoc, měla byste si na to dát velký pozor. Neznamená to, že ji musíte dostat, ale pravděpodobnost je v tomto případě vyšší než u někoho, kdo v rodině nikoho nemocného touto rakovinou neměl. O tom se dnes poměrně dost ví. Vezměte si ale úplně jinou situaci. Jde člověk po chodníku, spadne na něj cihla ze střechy domu a zabije ho. Každý vám řekne, že tohle s genetikou nesouvisí. Ale je to opravdu tak? Někdo zdědil rychlost a bystrou reakci a na poslední chvíli uskočí. A někdo je naopak pomalejší, nemá takový postřeh, a na toho cihla spadne.

Podle vás má genetika obtisk i v běžných životních situacích?

Samozřejmě. Někdo věří na „Osud!“ Ale do značné míry osud skutečně existuje právě v tom, že máme geny, které nás například činí náchylnějšími k některým chorobám, anebo že máme pro něco vlohy. Někdo má hudební sluch a stane se koncertním mistrem a z někoho mistr nebude, i kdyby se stavěl na hlavu. Jak se lidově říká – „nemá na to buňky“, ale znamená to, že nemá takovou sestavu genů, která mu talent předepisuje.

V poslední době jsou velmi populární testy, kdy si lidé nechávají zjistit ze vzorku DNA, kde žili jejich předkové. Co na to říkáte?

Sám jsem byl kdysi požádán panem Guinnessem ze slavné rodiny irských pivovarníků o analýzu DNA potomků irských emigrantů žijících v USA. . Zabýval se osudy svých předků v Americe a snažil se je vystopovat. Ani nevím, jestli jsme mu naší analýzou DNA pomohli dojít k nějakým závěrům. A já jsem dostal od svých studentů k narozeninám přečtený můj genom. Jsem možná první Čech, jehož dědičná informace byla kompletně přečtena. Ale že bych tam něco zajímavého našel? Ani ne. Ona podrobná analýza není nijak snadná. Lidský genom se skládá ze tří miliard písmen a dnes se zaměřujeme na zkoumání jen několika stovek genů, o kterých víme, že souvisí s náchylností k některým chorobám. Nenašel jsem tam nic, co by mě předurčovalo k nějaké chorobě, ale ani ke genialitě (smích).

V jednom rozhovoru jste zmínil, že vám skladby Chopina a Gershwina připomínají dětství. V čem?

Můj tatínek uměl dobře hrát na klavír a v neděli odpoledne usedal za pianino a hrával. Tatínek miloval Chopina, byl dokonce členem polské chopinologické společnosti, a o pobytu skladatele v Mariánských lázních, kam jsme i s rodiči jezdívali na prázdniny, napsal stať zaměřenou na vztah Chopina a Marie Wodzinské. Kromě skladeb Chopina hrával také Gerschwinovu Rhapsodii v modrém. To jsem byl malý kluk, myslím, že jsem ještě nechodil do školy, a velmi se mi to líbilo. Bylo to mé první setkávání s vážnou hudbou.

Váš tatínek byl lékař?

Ano. Byl chirurgem na 1. lékařské fakultě UK u profesora Arnolda Jiráska a později se specializoval na urologii. Když v pětačtyřicátém roce dostala při bombardování Prahy nemocnice zásah měl můj otec službu a málem ho to zasypalo. Na poslední chvíli skočil pod schodiště, což mu možná zachránilo život.

Vedl vás k hudbě?

Posílal mě na soukromé hodiny na klavír. V té době se však učilo podle takzvané Bayerovky To byla Bayerova škola hry na klavír. Asi to byla dobráučebnice, ale strašně nudná – samé stupnice a prstokladová cvičení. Byl jsem také dost roztěkaný, pravděpodobně i líný, a nakonec jsem tam přestal chodit. Později ve skautu jsem se naučil pár akordů na kytaru. Dnes lituji toho, že jsem nebyl pilnější, protože mám celkem dobrý hudební sluch a hudbu mám rád.

Kdy vás začala zajímat věda?

Jeden z prvních dárků, na který dodnes rád vzpomínám, byl takzvaný Malý chemik. Škatule, ve které byly zkumavky se stojánkem a několik chemikálií a návodů na jednoduché pokusy. A ty mě bavily! Také si pamatuji, že jsem ještě na základní škole, ale už ve vyšší třídě, napsal pojednání „Budoucnost patří umělým hmotám“. Tam někde asi začal můj zájem o chemii.

Jak jste si jako dítě představoval Ježíška?

Ani nevím. Snad jako Mikuláše, tedy jako starého pana s vousy. V rodině se ovšem tradovala jedna úsměvná historka. Když jsem šel do první třídy v osmačtyřicátém roce, tatínek mě přihlásil na náboženství, pocházím z katolické rodiny. Měli jsme si k tomu opatřit knížku, která se jmenovala Cesta k Bohu. V té samé době jsme s bratrem dostali staré divadlo po tatínkovi. Byly v něm krásné sádrové loutky, ale princ měl ulomené nohy. A já jsem dal za okno lístek se vzkazem Ježíškovi: „Milý Ježíšku, prosím tě dones mi cestu k Bohu a nohy k princi.“ Maminka to pak dávala známým k lepšímu.

Jak důležitá je víra pro vědce?

Podle toho víra v co. Například Jiří Grygar je věřící člověk, i když je to astrofyzik a přírodovědec. Víte, ono se to nevylučuje. Pod pojmem Bůh si můžete představit leccos, například i základní princip, kterým se řídí vesmír. Vždyť je to záhada! Kde se Vesmír vzal? Byl tady odjakživa? Co to je odjakživa? A jak dlouho tady bude? A sjednocující síla, který vesmír řídi, může být ten „Bůh“. Ale to je prozatím ještě mimo naše chápání.

Myslíte, že už jsme se dotkli odpovědi na otázku, co je Bůh?

To byste se musela zeptat spíš nějakého filozofa. Matematik a logik rakouského původu Kurt Gödel (například obohatil Einsteinovu obecnou teorii relativity nalezením kosmologického modelu rotujícího vesmíru umožňujícího cestování v čase, pozn. red.) formuloval důkaz boží existence a logicky dospívá k tomu, že něco jako Bůh musí existovat. Já jsem spíš experimentální přírodovědec, takže se tím nezabývám. I když jsem měl v dětství náboženství, do kostela nechodím. Ale v jakési všeobecné principy věřím, mezi které ovšem patří morálka, slušnost a další běžné (skautské) ctnosti,. Doslova však Bibli neberu.

Kde podle vás končí věda a začíná filozofie?

Podle mě už je klasická filozofie za svým zenitem. Tím nechci vůbec filozofií opovrhovat. Filozofové jsou lidé, kteří přemýšlejí o často nejasných vztazích, o myšlení a podobných kategoriích. To je důležité.

Ve vědě ale také existuje mnoho teorií, které nejsou dokázány…

Říká se, že celá matematika je konstruována na několika nedokazatelných axiomech (základní věta, která se přijímá a bez důkazů se považuje za pravdivou, pozn. red.) Kdyby se jen o jednom z těchto zavedených pravidel zjistilo, že není pravdivé, celá matematika sezhroutí. O matematice se říká, že je základem věd, a přitom je postavena na něčem, co není dokázáno. Tam snad někde je filozofie důležitá. Také se často filozofie pojí s logikou. A studovat hraniční oblasti mezi matematikou, logikou a filozofií je určitě potřebné.

Přední odborník na umělou inteligenci profesor Vladimír Mařík si v rozhovoru pro časopis Téma povzdychl, že jim zoufale chybí spolupráce s lidmi z takzvaně „měkkých“ oborů. Tedy s filozofy nebo s teology. A že nejde jen o etiku. Při nasazování robotů do praxe že jsou důležití třeba i sociologové, kteří dokážou popsat jaké budou dopady na společnost. Je to podobné i v genetice?

Myslím že ano. I já vidím budoucnost vědy a pokroku v propojování různých myšlenkových a technických proudů.

Existují tajemství, která nikdy nerozluštíme?

Už jsme to nakousli. Věda se mimo jiné zabývá zkoumáním tak základních otázek, jakými jsou vznik vesmíru, nekonečno, vznik života. A také vznikem člověka, tedy živočicha s unikátními schopnostmi, jakými jsou abstrakce, myšlení, řeč. Ale myslím si, že úplného vysvětlení těchto jevů v jejich celku nedosáhneme.

Proč?

Jak chcete například pojmout kategorii nekonečna? To je vlastně matematický pojem. Nejde vysvětlit a nejde ani pochopit. Je to abstraktní pojem. Co to znamená, když se řekne, že je vesmír nekonečný?

Nevyřešila vznik vesmíru už teorie velkého třesku?

Nejsem fyzik. Ale co bylo před velkým třeskem? Fyzik řekne, že nebylo NIC, neexistoval například čas ani prostor. Geniální Stephen Hawking ve svých knihách popisuje pochody v prvních okamžicích po tzv. velkém třesku Ale co vlastně samotný velký třesk byl lidský mozek těžko chápe.

Jaké jsou největší hádanky současné vědy?

Těch je mnoho. Například jak a kdy zanikne lidstvo a vůbec život na Zemi? Nic není věčné a jednou k tomu dojde. Vymlátíme se ve válkách? Nebo se postupnými změnami stane planeta Země neobyvatelná? Vymřeme na nějakou chorobu? Kdosi odhadl, že Zeměkoule za současných znalostí a technických možností uživí 12 miliard lidí. Já jsem se ve škole ještě učil, že na Zemi žijí čtyřimiliardy lidí. A dneska je to sedm a půl miliardy. Takže během jediného lidského života se počet lidí na Zemi téměř zdvojnásobil. Jak to může dál pokračovat? Má se snížit porodnost? Mají se využívat geneticky upravené plodiny s vyššími výnosy? Problém ale je, že se lidé nedokáží domluvit ani na řešení triviálních problémů. Třeba v ekologii. Stephen Hawking viděl dvě možnosti, jak by lidstvo mohlo přežít. Jednu spatřoval v osidlování vesmíru. Druhou možnost viděl v modifikaci lidského genomu. Myslel to tak, že by se posílily geny pro inteligenci a fantazii. Díky tomu by lidé mohli rychleji přijít s novými technologiemi a řešeními, byli by zkrátka „chytřejší“. Nebo by se mohly utlumit geny, které vedou k agresivitě, aby nedocházelo k válkám.

A je to vůbec reálné?

Jen obtížně si dokážu představit, jak by se takové „chytré“ geny daly rychle rozšířit v celé lidské populaci. A ani nevím, jestli by to bylo řešení.

Do budoucna se prý ale genetickým úpravám člověka nevyhneme, chceme-li uspět v soutěži s umělou inteligencí. Jaký je váš názor?

Nemyslím si, že by umělá inteligence mohla soupeřit s lidskou invencí. Ano, počítače dělají rychlé výpočty, s tím se schopnost lidí nemůže měřit. Ale abstraktní myšlení a fantazie jsou výlučné vlastnosti člověka.

Genetické inženýrství je stále sofistikovanější a genetické technologie pokročilejší. Letošní Nobelovu cenu za chemii získaly dvě vědkyně Emmanuelle Charpentierová a Jennifer A. Doudnaová za podíl na vývoji takzvaných „genetických nůžek“. O co vlastně jde?

Objev těchto vědkyň je průlomem ve vědách o životě. Objevily a dále vyvinuly nástroj, kterým můžeme rychle, přesně a celkem levně modifikovat dědičnou informaci. To nám umožňuje například vyřazovat vybrané geny z činnosti a tím studovat jejich funkci. Samozřejmě ne na lidech, ale na modelových organizmech, zejména na myších, ale i na nižších organizmech. Přibližuje nás to ke genové terapii, tedy k náhradě vadných genů geny plně funkčními. Dodávám, že významný podíl na objevu těchto „molekulárních nůžek“ má i mladý český vědec dr. Martin Jínek.

Náš genetický kód si můžeme představit jako velmi dlouhou větu, která popisuje celého člověka. Nástroj, který se odborně nazývá CRISPR-Cas9, buď dokáže z genetické informace vystřihnout jedno slovo, tedy konkrétní gen a přenést ho jinam, anebo slova z DNA vymazat. Může to znamenat průlom u některých dědičných chorob, jako například cystické fibrózy, ale také rakoviny. Nicméně také by se dalo tohoto objevu zneužít. Jde o otevřenou Pandořinu skříňku?

Myslím že ne. Samozřejmě, všechno se dá zneužít. Nůž můžete použít na ukrojení krajíce chleba, ale také s ním můžete někoho zabít. Proto by měla být pro úpravy lidského genomu formulována a globálně přijata legislativa, která bude definovat, co je ještě povoleno a co už ne. Ale jak naše znalosti rostou bude se asi používat molekulárních genetických metod stále více a doufejme že bezpečně.

Když jsme u té genetiky. Prý máme stejný počet genů jako brambora a méně než rýže. To mě jako laika trochu znepokojuje?

Dokonce i pšenice má o řád větší genetický kód než člověk. Rostliny musí mít některé geny navíc, například proto že fotosyntetizují a živočichové ne. I takový krab má větší genom, než máme my. Je to dáno tím, že velká většina genomu nemá žádnou funkci a této DNA má mnoho organizmů víc než člověk. Ale i lidský genom je plný „nefunkční DNA“. Jen ze dvou procent je tvořen užitečnými geny, které dělají náš život životem. 98 procent naší DNA je nefunkční. A krabí genom má jen 0,1% DNA, kterou tvoří geny které potřebuje. Ten zbytek jsou nepotřebné úseky DNA. My se v laboratoří dodnes zabýváme strukturou této DNA, které se dříve říkalo „junk DNA“, tedy „smetí“. Do dědičné informace přináší ohromný šum. Představte si, že byste měla knihu, kde jsou jen dvě písmena ze sta součástí nějakého slova a 98 písmen je něco, co se do textu náhodně nasázelo a nic to neznamená. Takovou knihu byste si nemohla vůbec přečíst. A buňka si s tím musí poradit. Poslední výzkumy ale ukazují, že tato „nadbytečná DNA“ může plnit některé regulační funkce.

Proč to tak je?

My studujeme oblasti lidské DNA, které nám vlastně nepatří. Jsou virového původu. Špatná zpráva je, že jsou to zbytky dědičné informace nádorovotvorných virů zvaných retroviry. Ty nás infikovaly dávno v minulosti, mnohé ještě dříve, než jsme se oddělili od společného předka nás a opic. Tyto zbytky tvoří více než osm procent naší DNA, tedy čtyřikrát více než je našich vlastních a potřebných genů. Vytvořili jsme databázi těchto retrovirových elementů. A nyní analyzujeme genom našeho nejbližšího příbuzného – šimpanze a chceme tyto retrovirové oblasti opičí a lidské srovnávat.

S šimpanzi máme podobný i počet kvalitních genů. Kde je pak v genomu zakódováno naše lidství? Tedy jak vznikl člověk moudrý?

To je otázka, která mě zajímá a kterou se v mé laboratoři zabýváme. Naše „lidství“ musí být zapsáno v naší dědičné informaci, jinak by se lidem nerodili zase jen lidé. Ale odpověď bude složitější než pouhý náhodně pozměněný gen.

Neurovědci si například kladou otázku, jestli někdy vůbec rozklíčujeme, jak souvisí fyziologická aktivita mozku s našim subjektivním prožitkem, tedy vztah mezi mozkem a myslí. Stále tápeme v tom, jak nervová tkáň svojí fyziologickou činností produkuje vědomý obsah… To, že cítíme lásku, hněv…
Ano, to jsou další základní otázky. A myslím si, že tohle jednou snad pochopíme. Právě molekulární genetika k tomu hodně napomůže.

Jak?

Věřím tomu, že se do budoucna najde kombinace genů, která nám umožňuje myšlení. Možná si naše mozkové buňky předávají informace jinak, než je tomu u živočichů, kteří myšlení tak vyvinuté nemají. Mimochodem, objevil se gen pojmenovaný HARP. Ten má nějakou regulační funkci v mozku, zatím nevíme přesně jakou. Když se podíváte na evoluci tohoto genu tak zjistíte, že mezi kuřetem a šimpanzem v něm došlo jen ke třem mutacím, ale my tam najednou máme sedmnáct mutací. Tento gen se tedy podstatně změnil někdy v době, kdy vznikl člověk moudrý. A kdoví, jestli nám tento gen neumožňuje formovat právě myšlení? Je možné, že je to jeden z genů, který vedl k naší humanizaci.

V čem se podle vás podceňuje vliv dědičnosti?

Právě v tom, že téměř všechny choroby mají svou dědičnou složku. A jak už jsem o tom mluvil, dokonce i úrazy. Někdo má pevnější kosti, jiný slabší, někdo je bystřejší a před autem uskočí, jiný reaguje pomaleji a nestačí uhnout.

Délka života prožitého ve zdraví se v posledních letech u nás téměř neprodloužila, ale například ve Švédsku průměrná délka „zdravého života“, tedy bez vážných nemocí, vzrostla o devět let. Bude do budoucna podobný trend pokračovat i v dalších zemích?

Je sice pravda, že jsou státy s vyšší průměrnou dobou dožití, než je tomu u nás. To je ale výsledkem mnoha faktorů, například životního stylu, životního prostředí a genetiky. Ale i u nás se doba dožití v dobrém zdravotním stavu zvyšuje. Myslím, že dožití sta let bude stále častější i u nás. Vlastně už dnes je.

Existuje gen dlouhověkosti?

Takový gen neexistuje. Ale jsou geny, které délku našeho života ovlivňují.

Nebylo by tedy do budoucna možné je uměle vytvořit a implantovat do genetické informace?

To myslím že ne. Úprava lidského genomu ještě dlouho bude předmětem diskuzí a nebude tak jednoduché nějaké geny do genomu vpravit. Zejména ne do zárodečných buněk. A to by bylo nutné proto, aby se gen rozšířil po celé populaci.

Nicméně budoucí desetiletí nám asi přinesou ještě další velká překvapení v oblasti genetiky, že?

Určitě to bude dopad genetiky do medicíny, a to nejen do diagnostiky ale i do terapie. Já si opravdu myslím, že vliv genetiky na naše životy ještě není plně doceněn. Naše dědičné vlohy jsou nejen pozitivní ale i negativní. Určitě bude postupně zaváděna genová terapie, tedy náhrada vadných genů geny plně funkčními.

Divadelní hra Petra Zelenky s názvem Elegance molekuly, která mapuje život profesora Antonína Holého, ukazuje, že z chemické laboratoře do nejbližší lékárny na rohu to může být kousek, ale molekula léku na téhle cestě projde procesem za stovky milionů dolarů. Proč jsou zejména genové léky tak drahé?

Léky jsou drahé proto, že farmaceutické firmy musí studovat tisíce potenciálních léků, které se nikdy k pacientovi nedostanou, protože mají negativní vedlejší účinky. Jejich výzkum pak musí zaplatit ten jeden lék, který projde všemi testy až k pacientovi.

Svět vědy je fascinující, jaká byla vaše cesta do laboratoře?

Byla komplikovaná. Můj tatínek totiž působil v roce 1948 na lékařské fakultě a v politicky vypjaté atmosféře vystoupil na jedné schůzi a řekl něco v tom smyslu, že by lidé měli podporovat Edvarda Beneše. A to se táhlo s naší rodinou až do roku 1989. U mě se předpokládalo, že půjdu na medicínu. Dostal jsem oznámení o přijetí, ale po deseti dnech mé přijetí zrušili. A doporučili, abych šel do výroby. Až po roce 1990 jsem se dozvěděl od přímého účastníka mé přijímací zkoušky, jak to tehdy bylo. Ale to je jiná historie. Bydleli jsme tenkrát na Smíchově, dnes je tam moderní výstavba, ale tenkrát tam byla Vagónka Tatra Smíchov. Měl jsem to blízko a oni mě zaměstnali. Vypracoval jsem se dokonce na čtvrtou kvalifikační třídu v oboru lisař a svářeč. Lisoval jsem hlavně madla na otevírání oken ve vagónech. Když jsem jel potom vlakem a stahoval jsem okno, tak jsem si říkal, jestli jsem náhodou to madlo nelisoval já. Později se mi podařilo dostat doporučení na vysokou školu. Medicínu jsem měl uzavřenou, a tak jsem nastoupil na Přírodovědeckou fakultu, bavila mě chemie.

Co považujete za váš největší objev?

Byli jsme druzí na světě, kteří přečetli úplnou dědičnou informaci viru. Byla to malá DNA, jen z 20.000 písmen. Ale vědci, kteří přečetli úplnou dědičnou informaci první, za to dostali Nobelovou cenu. Tohle ale nepovažuji za svou nejlepší práci. Čeho si já nejvíc cením je ta část mé disertace, kde jsem objasnil mechanismus účinku důležité sloučeniny 5-azacytidinu.

Měl jste nějaký sen?

Pochopitelně každý vědec sní o tom, že učiní nějaký velký objev. To se mi sice nepovedlo, ale myslím, že jsem dělal dobrou vědu.

Vždyť máte za sebou tolik úspěchů?

Nepodařilo se mi však objevit nějaký nový princip. Něco, co způsobí v našich znalostech skok. Wichterleho polymerní gel, ze kterého se pak začaly dělat kontaktní čočky, nebo Heyrovského polarograf – to byly objevy. Ale takových je velmi, velmi málo. Na to musíte mít kromě znalostí a píle i štěstí. Dnes se říká, že věda je kolektivní dílo. Otto Wichterle ale říkával, že myšlenka se rodí v jednom mozku, to není kolektivní práce.

Ale přece jen v době Wichterleho i Heyrovského byla moderní věda teprve v rozpuku a těch možností kudy se ubírat bylo mnoho…

Ono se to tak říkává, ale podívejte se, kolik vynálezů, které převrátily svět, se udály v poslední době. Internet! Ten přece převrátil svět vzhůru nohama. Chytré mobilní telefony. Dnes jsem četl, že v Ústavu fyzikální chemie AV ČR udělali vodu, která v nanostrukturách tuhne až při -33 stupních. Pořád vzniká něco nového.

Jak velký kus ušla česká věda od roku 1989?

Ušla ohromný kus cesty a dnes se mnohé naše týmy vyrovnají těm nejlepším ve světě. A není to jen lepší organizací vědy a lepším financováním. Nejdůležitější je to, že žijeme ve svobodné společnosti. Už nejsme uvězněni za ostnatými dráty. Můžeme volně komunikovat s kolegy z celého světa, jezdit na vědecká setkávání a zapojit se tak do celosvětové komunity vědců.

Má dnes na poli vědy Asie náskok před Evropou?

Jak v čem. V Číně, Jižní Koreji, na Taiwanu a v Japonsku dávají do výzkumu obrovské peníze. V tom Evropská unie zaostává. Ale myšlenkami podle mého názoru vede věda v USA a snad i v Evropě.

Jaké nadějné objevy se podle vás rodí v českých laboratořích?

Objevy nelze naplánovat. To byl jeden z omylů bývalého režimu. A jak to vidím, tak prognózy se zpravidla mýlí. Vzpomínám si, jak se mne novináři ptávali, kdy bude rozluštěna dědičná informace člověka. Tehdy jsem to odhadoval na 15 let. A hotovo bylo za pět let!

Jsou věda a výzkum hybnou silou, která dokáže vyřešit globální problémy?

Myslím si, že výzkum je jedinou cestou, jak zajistit stabilní život na planetě Zemi.